Proměna / The Shift Překlad

Translation © Copyright 2010, Nakladatelství Čintámani
Proměna (The Shift) – Bonusový materiál
A Hay House Film

Interview s Waynem Dyerem

V prosinci roku 2007 letěli režisér Michael Goorjian s producenty Noahem Veneklasenem a Marcem Sanchezem na Maui, aby udělali rozhovor s Dr. Waynem Dyerem. A právě z tohoto interview se zrodil scénář k filmu Proměna.
-----------------
Co je mým smyslem?
Hlavním tématem v životě téměř každého, tou nejdůležitější souvislostí mezí tím kým je a co dělá a proč dělá to, co dělá, a doslova smyslem života myslím je, že si na něj klade otázky: "Nevím, proč jsem tady – vím, že existuje něco víc, co bych rád dělal, ale nevím kudy kam. Chci najít něco, čím bych chtěl být, třeba: 'Chci být květinářem' nebo: 'Chci chovat koně v Montaně.''' Podle mě to je však špatně. Tak by se nemělo postupovat.

Když se podíváte na způsob, jakým jsme vychováváni, v naší společnosti, zvláště v západním světě – ale stejné to je na celé planetě. Přišli jsme na tento svět a prvních devět měsíců svého života od okamžiku početí, do narození, než se dostaneme ven, neděláme nic. O vše je za vás postaráno. Nemusíte se obávat, jestli se třeba věci budou dít včas. To je všechno, podstatou je, že existuje vyšší moc, která se stará o všechno.

A pak přijdeme na tento svět, objevíme se. Náš nos je na svém místě, naše paže jsou na svém místě, vše je jako bychom s tím neměli vůbec nic co do činění. Odevzdali jsme se. Nechali jsme to být. Nechali jsme tomu volný průběh. A pak nás obklopí všichni ti lidé z našich životů. Nazývají se rodiče, naše rodina, naše kultura, naše náboženství, naše školy, naše podnikání a tak dále, všechno jakoby nás zaplaví. V podstatě nás učí, že nejsme tím, čemu se můžeme odevzdat a čemu můžeme věřit, ale nastoupíme na cestu nazývanou ambice.

A tato cesta ambice je skoro něco, jako kdybyste řekli: "Dobrá práce, Bože, odvedl jsi kus práce na té krásné maličkosti – teď si to vezmeme na starost my." V okamžiku, kdy se rodiče, kultura – ti všichni začnou starat, zanecháme proces odevzdání se, kterému jsme se museli podřídit v prvních devíti měsících našeho života. Byli jsme odevzdáni. Nechávali jsme tomu volný průběh. Vše se jakoby vyvíjelo perfektně.

Tím chci říci, že na fyzické úrovni nikdo nedostane na výběr, jak bude vysoký, jakou barvu budou mít jeho vlasy, co se kdy stane, kdy jeho vlasy začnou vypadávat, jestli vůbec, jestli změní barvu a tak dále, to všechno je za nás prostě vyřešené. Jenom se tomu odevzdáme nebo přijímáme tělo, které dostáváme.

Vždy jsem měl pocit, že jestliže z maličké mikroskopické tečky vznikne vše potřebné pro dokonalou fyzickou pouť, jaká ta pouť bude, jak bude dlouhá, kdy skončí, pak není přehnané tvrdit, která umožní všemu na naší tělesné cestě být perfektní, a tomu co z ní bude, žít libovolně dlouho a pak zemřít, že to není příliš mnoho prostoru pro předpokládání toho, že vše, o čem přemýšlíme, naše emoce a náš cíl a náš smysl, pro který tu jsme a všechno to, jestli jsme přišli na to, jak žít způsobem, jakým jsme žili prvních devět měsíců našeho života, prostě se vzdát, prostě připustit, pouze být, stát se pozorovatelem, všimnout si čehokoliv, co se odehrává a jen říct: "Ó, není to nádherné, jeho oči budou takové nebo onaké a nebudeš s tím moci nic dělat." Je to prostě už všechno za nás vyřešené, tento úžasný původ, nebo Bůh, nebo duch, nebo duše nebo jakkoliv to chcete nazývat.

Pak se tedy stane to, že vyvineme něco, čemu se říká ego, co můžeme brát jako edging God out – e-g-o, neboli svrhnutí Boha. Věřili jsme v Boha. Věřili jsme tomu zdroji, ať už to bylo cokoliv. Věřili jsme v Tao, nebo jakkoli to chcete nazývat. A nyní přicházíme my a řekneme: "Fajn, teď tě prostě vyšoupneme a přijmeme ego." A toto ego plně souvisí s ambicí.

Definování ega
Kým jste lze v první řadě definovat tím, co máte – takže už brzy ve svém životě začnete mít ambice. Začíná to hračkami a věcmi, které jsou vaše, pak to přechází do různých majetkových vztahů, do bankovního účtu a podobně. V samotném začátku ambiciózního života se naučíte, že jste tím, co máte, co shromažďujete, co sbíráte, co dostáváte, co svého vlastníte.

Ponaučení tedy je, že čím více mám, tím lepším jsem člověkem. A čím jsou ty věci hodnotnější, o to jsem důležitější.

Takže vynaložíme mnoho naší energie, mnoho našeho času, mnoho naší práce a našich myšlenek na to, kolik věcí mohu získat, kolik mohu nashromáždit. A problém, který s tímto vyvstává, je ten, že pokud věříš tomu, že jsi tím, co máš, pokud tomu vážně věříš – a je toho dost, co jsme se naučili – takže pak když to nemáš nebo když to ztratíš, nebo když ti to někdo vezme, nebo když to zestárne, nebo když ti to někdo ukradne, nebo cokoliv se s tím co máš stane – i to je to, čím jsi.

Z Tao učení se dozvídáme, že všechno je cyklické. Věci přicházejí a odcházejí. Věci přicházejí a to platí i v našem životě. Existují období velkého bohatství a blahobytu, věci přicházejí do našeho života, a pak to skončí a zmizí a odejdou někam jinam, a pak bude něco jiného. Cyklická povaha všeho na světě je, že něco je na vrcholu a pak je to na dně, v každé bouři je zakomponován klid.

Takže máme dilema. Jsem-li tím, co mám, tak pokud nic nemám, nejsem nic a to mě velmi vyděsí. Opravdu začnu mít strach z toho, když nemám tolik věcí, kolik bych chtěl mít nebo když jiní lidé mají více. Strávíme spoustu energie srovnáváním sebe sama s tím, co mají ostatní lidé. Toto je první lekce ega.

Další stránkou toho, co se naučíme v ambiciózní fázi života je, že ego říká: "Nejsem pouze tím, co mám, nýbrž i tím, co dělám." Takže nyní je to celé o úspěchu a v celé té záležitosti s ambicemi to hraje obrovskou roli: čím více udělám, čeho více dosáhnu, čím více ocenění získám, čím výše postoupím v mých vzdělávacích aktivitách, čím více mám titulů, čím budu lepší než někdo jiný. Je na tom založen celý společenský žebříček hodnot. Učíme to naše děti ve školách a také je učíme, že se mají porovnávat s tím, co dělají ostatní lidé.

Takže máme třídu o třiceti dětech a v ní jsou některé, které velmi dobře prospívají, dostanou vyznamenání, když jsou v prváku, všechny je vyvěsí na nástěnku, a když se posunou trochu výše, dostanou se do National Honor Society a získají další ocenění.

Takže je tu neustálý důraz na to, abychom byli více a více ambiciózní v našich životech. Abychom nejen shromažďovali věci, ale také abychom měli za sebou symboly zásluh, které mají podobu trofejí, diplomů a podobných ocenění.

Problémem pro nás pro všechny s tím je, že pokud jsi tím, co děláš, pak pokud nic neděláš, nejsi. Tedy, pokud teď nemůžeš, řekněme, že máš nehodu a zraníš se, nebo tě propustí z práce nebo ji dostane někdo jiný …. existuje nekonečné množství možností, z nichž každý ve svém životě jednou nějakou okusil.

A jedním ze skutečných problémů naší společnosti je, že lidé se dostanou do určitého věku a nemohou fungovat na stejné úrovni jako někdo mladší. Dostanou deprese, mají úzkost, obavy a strach, začnou polykat prášky, aby se s tím vypořádali. Počet sebevražd vážně narůstá, když se lidé dostanou do věku 50 až 60 let a zjistí, že nemohou dělat to, co někdo jiný, nebo že zůstávají pozadu.

Dochází k tolika změnám. Pamatuji gramofonové desky o rychlosti 78 – nevím, jestli si je pamatujete – ale to sis je pustil, ony se poškrábaly, no a pak se 78 zrušily a zavedly se 45. Pak skončili s 45 a začali zavádět magnetofonové kazety, pak s nim také skončili a začali věci dělat digitálně, přičemž nemám ponětí o tom, co digitální je a jak to pracuje a jak se do také maličké věci může vejít 10 000 písniček. Je to pro mě naprostá záhada. Ale pokud věříš, že jsi tím, co děláš, a nerozumíš tomu, pak tě všechno míjí.

Ambice je na chvíli výhodou, nakonec ale je vždy prohrou a to když nebudu schopen dělat to, co dělám nyní nebo na úrovni, na které to nyní dělám. Nastane-li nějaká změna a já budu nucen se ubírat jiným směrem, ale nevím, jak to udělat, protože umím dělat pouze toto a to je to, čím jsem. Slyšíš, jak lidé říkají, tohle je to, čím jsem, to je jediný způsob, který znám.

Takže to je druhý aspekt ega, kterému se naučíme s ambicí. A není mírná forma ovlivňování mladých lidí, je to téměř konspirace. Myslím, že to má takové rozměry, že není možné uniknout vlivu ambice, kdy lidé věří, že musejí hromadit více a musejí předčít druhé.

Zde vzniká soupeření. To je výhra. Stačí pozorovat skupinu mladých lidí na fotbalovém zápase a se všichni chovají jako „My jsme číslo JEDNA.“ Každý tady musí být jedničkou. Musíme soupeřit. Musíme být lepší než někdo jiný. Musíme něčeho dosáhnout. A pokud ne, máme deprese, bolí nás to, trápíme se, jsme plni úzkosti, dělám různé výtržnosti a jiné ztřeštěnosti, vše ve jménu ambice.

Třetím aspektem ambice a přijetím ega je víra, že nejsem pouze tím, co mám a co dělám, ale také že jsem to, co si o mně myslí jiní lidé. Takže má pověst se stává něčím velmi důležitým, hlavně u mladých lidí – nazýváme to skupinový nátlak. Je to období v životě mladého člověka, kdy je opravdu velmi důležité, co si o něm ostatní lidé myslí.
Je důležité zapadnout do party. Je důležité, aby tě ostatní lidé měli rádi. Je pro tebe důležité si uvědomit, že pokud tě tví přátelé nebudou mít rádi, nebudeš příliš šťastný, nedostaneš věci, po kterých v životě toužíš.

Takže nyní jsme vzali tohoto malého krásného tvorečka, který se právě zrodil z mikroskopické tečky, kdy vše pro něj bylo zařízeno, nic nedělal, vše bylo prostě uděláno a uvalili jsme na tuto osůbku tři opravdu drsné požadavky. Zapomeňme na to všechno, zapomeňme na tento malý uzlíček dokonalosti, který byl stvořen Bohem a je kouskem Boha, umístíme ho sem a vytvoříme novou osobu, vnutíme ji víru, že musí vyhrávat, shromažďovat věci a dokazovat, aby získala uznání druhých lidí.

Za ty roky jsem se naučil … nedávno jsem měl seminář a kdosi mi napsal dopis, že seminář nesplnil jeho očekávání a trošku si stěžoval. Začal jsem přemýšlet, jak bych mohl splnit očekávání všech lidí, když jich tam bylo tisíc. Všichni tam jdou s očekáváním, jak vůbec mohu dát přednášku a splnit očekávání každého z nich? Jak by to šlo udělat? Nemůžeš se na nic zaměřit, nemůžeš jít před publikum, nemůžeš vystupovat, nemůžeš dělat nic, jestliže myslíš na to, jestli budeš schválen nebo oblíben nebo přijat všemi lidmi, kteří tam jsou.

Jednou z těch věcí, kterou objevíte a kterou se naučíte, je, že se musíte stát nezávislí na dobrém názoru druhých lidí. To jsem také učil všechny svoje děti, když vyrůstaly. Nemyslím na to, jestli mě lidé mají rádi nebo ne. Za to nemůžeš být zodpovědný. Ve skutečnosti bys měl na svou pověst zapomenout. Je to bezvýznamný výmysl, protože neexistuje uvnitř vás.

Nemáte pověst, která by byla taková, jakou byste si mohli udržet a používat všude. Když přednášíte jednomu tisíci lidí, dostanete tisíc reputací. Když se jich zeptáte, jak se jim to líbilo, dostanete tisíc různých odpovědí. Tak to na světě chodí. A myslím, že je to i případ největšího politického drtivého volebního vítězství v americké historii, myslím, že to byli Mondale a Reagan.

Byla to pro Mondalea téměř katastrofa, protože prohrál. Čtyřicet pět procent lidí volilo Waltera Mondalea za prezidenta, 45%. Takže pokud vás zvolí polovina lidí plus pár procent navíc, stáváte se drtivým vítězem.

Ale všichni lidé, každý, koho potkáte, každý, koho znáte, se neustále snaží zavděčit všem. Takže člověk, který je zaměřený na to, kým je, než na to, jaká jsou očekávání druhých lidí, je někdo, kdo se nestará o to, co si o něm druzí lidé myslí, jaká je jeho pověst a tak dále.

Takže ty tři věci jsou skutečnou podstatou ambice. Existují další části ega: víra, že jsme odděleni jeden od druhého, víra, že jsme odděleni od toho, co bychom rádi vnesli do svého života a dokonce i víra, že jsme odděleni od Boha. To všechno jsou výmysly ega – že jsem oddělený od všech, že jsem oddělen od toho, co mi v mém životě chybí, že věci, které bych opravdu rád měl ve svém životě, jsou ode mě odděleny.

Ale pokud rozumíte, že neexistuje místo, kde Bůh není, že Zdroj není, tato neviditelná Inteligence, která všemu ve zlomku vteřiny umožní přijít sem odnikud, že tato božská organizující Inteligence je všude, pak musí být i ve mně.

Pokud tedy neexistuje místo, kde Bůh není, pak musí být i ve všem, co považuji za chybějící části mého života. Nějakým neviditelným způsobem jsem napojen na všechno, co bych rád vnesl do svého života, pokud neexistuje místo, kde Bůh není. Když se zbavíte svého ega, zbavíte se myšlenky, že jste odděleni a začnete vidět sami sebe jako spojené se vším a se všemi. Přestanete si myslet, že věci k vám nepřijdou, změníte své myšlenkové pochody a myslíte si, že je to na cestě k vám, že to přitahujete do svého života.

Největší chybu, jaké se ego může dopustit, je, že si myslí, že je oddělené od Boha, že Bůh je něco mimo mě, že Bůh má sice moc vyléčit mé neduhy, zajistit mi hojnost, která mi v životě chybí a přivést mi pravou osobu, ale že to zadržuje, takže když zaplatím správnou částku peněz, když budu dělat správné věci, když si promluvím s mým reprezentantem, pak uvidíme, jestli to dostanu nebo ne.

Takže ambiciózní životní fáze je, když je vaším cílem vždy zkoušet dostat víc, dostat se někam, být lepší než někdo jiný a trápit se tím, jestli vás má někdo rád a uznává vás.

Proměna
Pak v našem životě dojde k proměně. Chcete přejít od ambice, hromadění, prosazování se, získávání a porážení a tak podobně, začínáte chápat, že to není naplňující, že ti to nic nedává a začnete si uvědomovat, že v této inkarnaci máte omezené množství času, a že tolik času promrháte, abyste se dostali nahoru před jiného člověka.

Rád bych se o něco podělil. Je to výrok jednoho z největších učitelů v mém životě, Carla Junga. Byl jsem trochu vyškolen v jungeovské terapii a analýze. Jung napsal něco, co se jmenuje Fáze života: „Naprosto nepřipraveni vstupujeme do podzimu života. A co je horší, vstupujeme s chybnou představou, že naše pravdy a ideály nám budou sloužit jako doposud. Ale nemůžeme žít v podzimu života podle programu, jaký jsme měli na jaře. To, co bylo na jaře úžasné, bude nepatrné na podzim, a to, co bylo na jaře pravdou, se na podzim stává lží.“

Tato slova Carla Junga mě velice ovlivnila, a pokud bych je mohl parafrázovat, v podstatě říká, že když se přesouváme k smysluplné fázi života, k podzimu našeho života, bereme s sebou myšlenky, pravidla, směrnice a opatření, která jsme se naučili v jarním období života, které se výlučně zaměřuje na ambici a prosazování se, na získávání více a být lepším než někdo jiný. Vezmeme tyto výmysly do podzimu našeho života, kde smysl hraje větší roli než ambice, ale jak Jung říká, žijeme životem lží.

A to proto, že to, co jsme považovali za pravdu na jaře, se na podzim stává lží, ale nevíme, jak se dostat do smysluplné fáze našeho života, tj. do období, kdy se vrátíme do doby, kdy jsme byli v lůně matky, do těch prvních devíti měsíců.

To je smysluplná fáze, kdy jsme se odevzdali, kdy – jak říká Lao-c' – jsme nic nedělali, kdy jsme se nechali vést. V této fázi věříme své přirozenosti, uvědomujeme si, že zde nejsme pro to, abychom dělali více, hromadil věci a byl lepší než někdo jiný. Vůbec ne.

Jedním z mých velkých učitelů z počátku mého života byl Abraham Maslow – vzpomínám si, jak říkal velmi konkrétně, že pokud se chceš seberealizovat, pokud chceš žít smysluplný život, pak první věcí, kterou musíš udělat, je stát se nezávislým na dobrém názoru ostatních lidí. A druhou věcí je odpoutat se od výsledku. To byla dvě nejdůležitější kritéria pro velmi funkční lidi, což je přesným opakem toho, co jsme se naučili v ambiciózní fázi našeho života.

Odpoutat se od výsledku znamená, že děláme věci ne, abyste vydělali hodně peněz. Děláte to proto, že je něco ve vás, co vám říká, že kvůli tomu tady jste, že tohle musíte udělat, že to je vaším smyslem, že uděláte svět lepším místem. Že naplníte svůj osud, svou dharmu, ke které jste se přihlásili ještě předtím, než jste vstoupili do matčina lůna.

Myslím, že to začínáš cítit v sobě, jak se dostáváš do fáze, kterou Jung nazývá podzimem života; chceš se do toho dostat vyzbrojen celou sbírkou praxí a názorů a směrnic, které pracují pro tebe, místo aby pracovaly proti tobě. Takže nehledáš naplnění ve vytyčování cílů, předháněním druhých, snažením se vyhrát, trápením se kolik peněz vyděláš nebo jestli se to bude ostatním lidem líbit.

Zpátky k egu, ego říká, že na tvé pověsti záleží, takže se nauč, aby tě měli rádi. Proto lidé mají takový problém s politikou a politiky. Politici se důsledně snaží – nehledě na skupinu, kterou oslovují – aby lidé s nimi souhlasili, pak jim namlouvají něco jiného, nemá to význam a nemají sílu.

Ambice versus Scurvy Elephant
Otázkou je, zdali ambicí je mít něco, co nechceš mít. Když lidé čtou Tao te ťing, často říkají, nemusím nic dělat. Prostě budu sedět a ponechám vše náhodě a co se má stát, se stane Je to téměř jako návod na lenost a lhostejnost. Já to tak vůbec nevnímám.

Na jaře našeho života, neboli v ambiciózní fázi života, nás učí být dobrým občanem, přizpůsobit se, dostat se do správných škol, dostat správný druh práce a tak dále. Například ženy, velmi často učí ženy a mladé dívky, že jejich důležitá role je být dobrým členem rodiny, přizpůsobit se své rodině – být dobrou sestrou, být dobrým sourozencem, zúčastňovat se rodinných setkání. To je odpovědnost, kterou máš. Musíš se ukázat na večeři na Den díkůvzdání a musíš tam být na Vánoce a musíš se naučit ctít svou matku a otce a být dobrou dcerou a nakonec tvým skutečným úkolem je mít manžela a děti a ty ve stejném duchu vychovávat.

Na tom není vůbec nic špatného. Na počátku života tomu tak je. Většina lidí to tak udělá, protože se zdá, že je jen málo těch, co tak neučiní. Těch pár, kteří tak neučiní, nazývám scurvy elephants a je to výraz, který jsem pochytil, když jsem žil v sirotčinci v Mount Clemons v Michiganu. Přišel jsem domů ze školy a zeptal se paní, která to vedla, paní Scarf: "Co je to scurvy elephant?" "Kde´s to slyšel?" Řekl jsem, že to řekla moje učitelka – mojí učitelkou ve třetí třídě byla paní Poole – když mluvila s ředitelkou za dveřmi třídy a řekla, že Wayne Dyer byl v její třídě scurvy elephant.

Paní Scarf tedy zavolala ředitlece a zeptala se, co to znamená a ona řekla "No jo, to je Wayne, všechno poplete." Učitelka neřekla, že byl v její třídě scurvy elephant. Řekla, že byl disturbing element (rušivý element). Scurvy elephant místo disturbing element, to je výraz, který jsem používal tak dlouho, co se pamatuji. Je to stará wayneovská příhoda, která se o mně vypráví.

Existuje pár lidí, kteří mají cit pro to, kým jsou a čím se stanou. Ti ve svém životě velmi brzy přestali být závislí na dobrém názoru ostatních lidí. Byl jsem jedním z nich. Když jsem vyrůstal, opravdu jsem uvnitř sebe věděl, jak dělat určité věcí a jak budu žít svůj život a jak vydělávat peníze, jak uvést věci do pohybu a jak se nermoutit nad tím, co si o tobě ostatní myslí, dokonce i jako malý chlapec v sirotčinci.

Jako bych se s tím narodil, jako bych to znal. Příhody, na které si vzpomínám, které jsou o mě za těch časných dnů mého života, byly... zní to skoro jako ambice.

Byla to ambice, ale vždy ve mně něco říkalo, že vydělávání peněz není všechno, že existuje něco víc. Bylo to spíše o mně, že jsem byl schopen vnést blahobyt do svého života jakýmkoliv způsobem, jakkoliv a kdykoliv, kdy budu chtít, a že to bylo docela jednoduché. Bavil jsem se tím.

V době mého dospívání, když jsem sloužil na vojně a dokonce i na univerzitě, jsem vždy vnitřně uplatňoval tento koncept, a že by to tak všichni měli dělat. Navenek jsem jakoby dělal to, co všichni, ale vnitřně jsem cítil, že nemusím být součástí ničeho.

Takže co se týče té záležitosti s ambicí – existuje tu mnoho desinterpretací a musíte být velmi opatrní, když o tom mluvíte, protože nedávno jsem o tom poskytoval rozhovor a nějací lidé přišli a tvrdili, že jsem říkal, že nemá smysl být dobrou matkou, vychovávat děti, mít dobrou rodinu a podobně. Nic z toho jsem neřekl ani náznakem.

Říkám, že v nás dojde k proměně. Kdy se to stane, na to můžu dát opravdu jen obecná vodítka. Často se to stává s příchodem 30. roku, někdy mezi 31. a 33. Je to velmi obecné. Kdy v nás dojde k jakési proměně. Znám na to téma jednu slavnou písničku: Is That All There Is.

I z vlastního života si pamatuji, co bylo pro mě důležité na počátku mé kariéry, dokonce až do mých 30, 40 let, jako například kolik knih jsem napsal a prodal, jestli jsem na seznamu bestsellerů a kolik peněz jsem vydělal, jestli jsem se dostal do Tonight Show a kolikrát, protože být tam vícekrát než někdo jiný vždy znamená více. Jenže tímto způsobem to nelze vyhrát.

A pamatuji si na to, jak jsem nad tím přemýšlel, ty věci pro mě byly důležité. Nebyly jediným důvodem, proč jsem psal. Mé psaní vždy vycházelo z něčeho hluboko ve mně, ale pravdou, že jedním z důvodů byla ambice. Šlo o to, kolik týdnů můžu zůstat na seznamu bestsellerů. Bylo to o tom, kolik knih můžu mít v prvním vydání, kolik jich mohu prodat a měl jsem tomu podobný druh zaměření.

A pak se cosi ve mně změnilo, když jsem si začal uvědomovat, že na těch věcech už tolik netrvám. V podstatě se stalo to, že v mém psaní i v životě nastal posun ke smyslu. A tak mé první knihy byly o psychologii, o tom, jak pomoci sám sobě – Your Erroneous Zones (česky: Vaše bludy, 1995), Pulling Your Own Strings a The Sky’s the Limit. Všechno to jsou knihy zaměřené na to, jak nakládat s oblastí psychologie, s oblastí vývoje sebe sama a tak podobně. Byly to manuály, které mohly pomoci ostatním lidem změnit jejich životy.

Proměna ve mně zůstala a jediné, co mohu říci je, že se to stalo téměř přes noc a už jsem o tom nemohl dále psát. Také už nehrálo žádnou roli, kolik peněz vydělám nebo jakou pozici budu zaujímat na seznamu bestsellerů a tak podobně. Bylo to, jako bych začal cítit, že už dále nemůžu psát o psychologii, ale že chci stále více psát o duchovnu a o tom, jaký dopad může mít duchovní poselství na lidský život.

Pamatuji si, jak jsem mluvil se svým agentem v New Yorku a jak jsem mu říkal, že napíšu knihu, která se bude nazývat You’ll See It When You Believe It (česky: Uvidíte, až tomu uvěříte, 1996), a že bude pojednávat o jednom z nejdůležitějších duchovních principů a o tom, jak jej aplikovat. Řekl: "Ne, ne, ne, ne, o ničem takovém nebudeš psát. To se nebude prodávat, lidé to nechtějí. Nakladatelé to nebudou chtít."

Já jsem mu stále opakoval: "Ale Artie, teď se nacházím v této fázi, to je to, o čem mám potřebu psát." Řekl: "Ne, ne, ne, napíšeš dvě knihy. Napíšeš knihu o tom, jak vydělávat peníze, jak všechny ty zásady uplatnit a tím vydělat peníze, protože lidé chtějí vydělávat peníze."

A potom řekl: "A napíšeš knihu o sexu." To bylo právě v době, kdy byla velmi populární doktorka Ruth (pozn. překl.: Ruth Westheimer, americká sexuoložka) se svou knihou Everything You Wanted to Know About Sex. Řekl: "Víš, každý zná tvé jméno, napíšeš o tom knihu." A já na to: "Vždyť já o sexu nic nevím. O čem to mluvíš, to mám o sexu napsat celou knihu? Jsem na tom stejně jako kdokoliv jiný."

Takže jsem napsal a odeslal osnovu a tento přerod, tato proměna, byla vnitřní záležitost. Již jsem nadále nemohl dělat to, co jsem dělal v době, kdy jsem se nacházel v ambiciózním období života. Nemohl jsem setrvávat tam, kde jsem byl, nemohl jsem zůstat jako profesor na významné univerzitě, se zajištěným místem, postavením a plnou profesurou, a to mi bylo po třicet let.

Jenže tu byla část mého já, která říkala, že nemohu prostě chodit do stejné třídy a vyučovat stejné kurzy, i když to bylo snadné a příjemné a měl jsem skvělé místo. Ambice v tamtom smyslu tu už nebyla, ale můžeš být ambiciózní i v duchovním rozměru. Ale pozornost není zaměřena na to, jaký bude výsledek. V centru pozornosti je žít život tak, jak víš, že bys ho měl žít.

Když jsem na té univerzitě skončil, cítil jsem se svobodně jako nikdy předtím. A velkou ironií je, že rok poté, co jsem opustil univerzitu, co jsem se jednoduše vzdal této zaručené pozice, zaručeného místa pro zbytek mého života, vydělal jsem za první rok více peněz, než kolik jsem vydělal za celých 36 let předtím dohromady, aniž bych se vůbec na peníze soustředil. Skoro jsem na ně přestal myslet.

Když moje knihy zaútočily na seznam bestsellerů, jakoby se všechno uzavřelo. Ta úplnost spočívala v realizaci toho, že jsem musel psát o tom, co se odehrávalo ve mně, a pak jsem napsal You´ll See It When You Believe It, Real Magic, The Power of Intention a Inspiration a další knihy, které následovaly. Všechny jsou něčím, co je ve mně, o čem vím, že ze sebe musím dostat, a ať už se ocitnou na seznamu nebo ne, jestli vydělám peníze nebo ne; ironií je, že od toho odvrátíš svou pozornost.

Právě se chystám učinit to znovu. Právě se chystám napsat další knihu a tou poslední věcí na světě, o které přemýšlím je, kolik jich prodám a jestli vůbec, jak se jí bude dařit a tak podobně. Nemůžu se dočkat, až to samo vyplyne a moje ego s tím nemá nic společného.

Na tohle místo se jakoby dostanete, když se přesouváte do smysluplné fáze svého života, ve které vás vede něco větší, něco silnější, s čím jsi neustále ve spojení a čemu zcela věříš.

Předtím jsem hovořil o tom, jak ženy a mladé dívky učí, jaký má být jejich život a spousta toho se točí kolem ega – jak získat více, udělat více, trápit se tím, co si ostatní lidé myslí, odloučení a podobné věci. Pak se dostanou do období života … vidím to, když o tom mluvím před publikem, zejména ženy vstávají a souhlasně pokyvují. Vím, že se mnou již takto souhlasilo tisíc nebo dva tisíce žen. Slyšel jsem je říkat, že přestože zasvětily svůj život jak být dobrou matkou, dobrou sestrou, dobrou dcerou a že se přizpůsobovaly a dělaly všechny toto věci dobře a že jsou na to hrdé, že nyní jsou někde jinde, že se nacházejí v jiné etapě svého života.

A to je to, o čem mluvil Jung – co bylo pravdou na jaře, se na podzim stane lží. Pokud se budu snažit žít smysluplný život na základě toho, jak zapadám do své rodiny, budu žít ve lži. Určitě je toho více. Mnohem, mnohem více.

Tuto proměnu nazýváme kvantovou proměnou a je to velmi zajímavý koncept. Byly o tom napsány i knihy. Quantum change je jedna z nich. U-Turn je zase další. A je to velmi fascinující koncept.

Od dvou piv k vůni růží
Nic z toho přesně nezapadá do nějaké jasné, srozumitelné definice, která bude fungovat pro všechny, protože to evidentně nemůžete udělat lidským chováním a s lidmi, ale toto téma zde existuje a Jung je skutečně jedním z těch, kteří mě přivedli k myšlence jara a podzimu našeho života a spojení ambice s jarem a smysluplného života s podzimem.

Když se to stane, je velice těžké to zařadit do škatulek, ale nastane okamžik, kdy víte, že proměna nastala. Já jsem to poznal a můžu vám dát pár příkladů toho, o čem jsem už nechtěl psát. Nechtěl jsem psát žádné další psychologické knihy, v žádném případě. Kdyby to nakladatelé chtěli, pak bych přešel k jinému nakladateli.

Bylo to něco jako vnitřní poznání a vždycky věděl, jak si s tím vnitřním vědomím poradit. Dokonce i nyní, v 67 letech se chystám na úplně novou věc a nestarám se o to, co si lidé myslí. Chci se obklopit lidmi, kteří umějí podpořit a pomohou mi. Dokonce i natáčení tohoto filmu je toho součástí.

Jedna z proměn, která se mi stala, se vztahuje k pití a k závislosti. Pil jsem pravidelně. Pil jsem každý den 15, 20 let, ne do opilosti, prostě dvě, tři, čtyři piva každý večer. Běhal jsem denně 25 kilometrů, běhal jsem maratony, dělal triatlon a taky jsem pil spousty piva po večerech.

A jeden velký učitel v Indii mi řekl, že pokud opravdu chci dosáhnout ono místa, musím se vzdát alkoholu. Nedokázal jsem si představit, že bych se ho měl vzdát, protože alkohol reprezentoval jaro mého života. Představoval ambici. Bylo to prostě něco, co jsem v té době dělal.

Představa nedělat to byla obrovská, nedokázal jsem si představit, že bych neměl denně pár piv. To se také týká lidí, kteří mají dlouhou dobu svého života nadváhu a jak mají postupovat, aby změnili myšlení, které to podporuje. Chystám se o tom psát. Týká se to osobního chování nebo věcí, které vám nefungují, které pracují proti vám.

Bylo to 27. října, 1987 ve 4:05 ráno. Spal jsem sám a probudil jsem se v apartmá, které jsem měl ve Fort Lauderdale. Konal se tam nějaký spisovatelský večírek. Probudil jsem se ve 04:05 ráno a v té místnosti byl jakoby vánek, ale nebyla tam klimatizace nebo podobného. Byl to jakoby vánek, jakýsi závan vědomí. Byl tam slyšet hlas, který, ať to zní jakkoliv divně, řekl, že s alkoholem je konec.

Pár dní předtím jsem měl špatnou zkušenost poté, co jsem vzal svoji rodinu do restaurace a objednal jsem si dvě piva, protože si vždycky objednávám dvě najednou, a číšník řekl: "Promiňte, nemůžeme vám podat alkohol." Zeptal jsem se, co tím má na mysli, že mi nemůže přinést alkohol. A on na to: "Včera tady někdo nalil nezletilému a než se to vyšetří, přišli jsme o licenci, takže nemůžeme prodávat alkohol."

Byl jsem tam se svou ženou, bylo to v roce 1987, měli jsme malé děti. Měli jsme děti narozené v letech ’81, ’83, ’85, ’87 a ’89, takže jsme tam měli čtyři malé děti do pěti nebo šesti let, a já jsem je všechny vzal, včetně mé ženy, která byla těhotná, posadil do auta a se všemi jsem odjel do jiné restaurace, protože jsem si nemohl dát svá piva k jídlu.

ejsem nijak zvlášť hrdý. Prostě si jenom myslím, že skutečná vznešenost není být lepší než někdo jiný, je být lepší, než jaký člověk předtím byl, a já si myslím, že jsem lepší, než jsem býval. Dnes si nedokážu představit, že bych takto jednal, obtěžoval lidi kolem sebe jen proto, že nemohu mít svoje pivo. Takže to na mě jaksi doléhalo, že jsem byl neohleduplný, když jsem celou rodinu uháněl, abych mohl mít svoje pivo.

Stále jsem si však myslel, že pravda je na mé straně. A po asi třech dnech, když jsem se probudil, byla v místnosti opravdová vůně, jakoby světélkující vůně květin, byla to vůně růží nebo něco podobného. A z toho okamžiku si pamatuji vše, co bylo v té místnosti, co viselo na zdech, jakou barvu mělo prostěradlo, prostě všechno. Bylo to 27. října 1987 a od té doby jsem již nepozřel ani kapku alkoholu. A byla to ta nejsnadnější věc, kterou jsem kdy za svůj celý život udělal.

Vlastnosti posunu
V Quantum Change se můžeme dočíst, k čemu dochází, když nastane taková nějaká proměna .V mém případě to byl posun od ambice ke smyslu, od jara k podzimu mého života. Četl jsem o kvalitách nebo vlastnostech jedné z těchto proměn a můj zážitek, který vám tu právě popisuji, tento divný, bizarní zážitek – zvuk hlasu, vůně květin, vánek, ta naprostá jistota, že jsem s alkoholem skončil – tak jsem to hned v čtyři hodiny ráno zvolal své ženě.

Byli jsme od sebe asi 25, 30 kilometrů a já jsem jí řekl: "Asi nebudeš věřit zážitku, který jsem právě měl", a vyprávěl jsem jí o tom. A když jsem přijel domů na večeři, vytáhla pivo a postavila ho vedle mě, nevěřila mi, když jsem se jí zeptal, pro koho to je. Řekla, že pro mě, že si vždycky dávám pivo k jídlu. Já jsem jí odpověděl, že alkohol už nepiju. Ona na to: "Nedělej si ze mě blázny, prosím tě." Řekl jsem jí, že si z ní blázny nedělám, že jsem s alkoholem skoncoval.

Když se podíváme na vlastnosti proměny, vidíme, že existují čtyři, když se dostáváme od jara k podzimu svého života, když se posunujeme od ambice ke smyslu. První je, že zážitek je velmi zřetelný. Mohu vám říci, že si pamatuji každý detail. Dokonce i nyní mohu popsat tu místnost, ta pruhovaná prostěradla, šaty, které visely na hřebíku, vzpomínám si na všechno, co bylo na zdech, na papíry, které se válely kolem mě, kde jsem měl boty, na všechno v té místnosti, bylo to velmi zřetelné.

Za druhé je překvapující. Objeví se to náhle jako blesk z modrého nebe. Myslím, že Bill W., zakladatel Anonymních alkoholiků, popsal podobnou zkušenost. Říkal, že to bylo jakoby se ho dotkl závan duše a od toho okamžiku věděl, a že skončil s alkoholem. A tak založil Anonymní alkoholiky, které mnozí lidé považují za nejduchovnější organizaci na světě. Nemá předsedu ani místopředsedu. Není nijak organizovaná. Nemá žádné členské poplatky. Jediným účelem této organizace je pomáhat druhým lidem.

A právě teď někde probíhá setkání, na které chodí lidé, aby si navzájem pomáhali to překonat závislost na alkoholu, která pronikla do jejich životů. Když se nad tím zamyslíte, je to úžasná organizace. Nemá žádné funkcionáře, nemá poplatky, prostě nic. Jednoduše přijdeš a jediným účelem je pomáhat. A to také lidé, kteří tam chodí, dělají. Založil to v jednom z těchto kvantových okamžiků. Zdá se, že se tyto zážitky pravidelně někomu přihodí.

Třetí vlastností je, že jsou benevolentní. Cítíš se, jako bys byl v náručí Boha. Myslím, že to je jediný způsob, jak mohu ten okamžik popsat. Cítil jsem se, jakoby mě Bůh objal a řekl, že teď na to mám nárok, že se o mě bude starat a že s tím nebudu mít žádný problém.

Pravdou je, že po dvacet letech pití jsem se alkoholu zřekl okamžitě a mohu vám říct, že po všech těch letech, po více než dvou desetiletích, to bylo tak jednoduché, tak příjemné a snadné, že mě téměř uvádí do rozpaků vám říct, že jsem se o to ani trošku nesnažil a že jsem nikdy ani na okamžik neměl ani pokušení.

A poslední vlastností je, že je trvalé. Vydrží. Zůstane s vámi po zbytek vašeho života. S posunem do podzimu života se smysl pro vás stává mnohem důležitější než cokoliv jiného.

Neumírej... dokud máš svou hudbu stále v sobě

Rád vyprávím příběh, který jsem vyprávěl již mnohokrát. Když jsem byl u námořnictva, bylo mi 19 let a byl jsem v Alamedě v Kalifornii, byl jsem převelen na letadlovou loď U.S.S. Ranger. V té době největší loď na světě. Nyní je vyřazena z provozu, měla kódové označení CVA-61. Když jsem byl v Alamedě, nalodil jsem se tam na malou chladírenskou loď, která mě měla dovézt do Japonska, kde se nacházela má loď. Cesta trvala 29 dnů. Dostali jsme se do Saseba a odtamtud jsem jel vlakem do Jokusuky.

Když jsem se chystal na cestu přes oceán, můj strýček Bill, který byl učitelem na škole v Haywardu v Kalifornii, mi předal sbírku spisů Lva Tolstého, nazvané Smrt Ivana Iljiče. Má to okolo 170 stran. A byl to i hlavní příběh. Je velmi dobré, jako krátký román. Řekl mi, abych si Smrt Ivana Iljiče přečetl, než do Japonska dojedu, že to bude mít pro mě velký význam. Učil dějiny a angličtinu a tu knihu používal při výuce.

Po osmi nebo devíti dnech, byl jsem mladý kluk, dospíval jsem, jsem ji konečně vzal a začal číst. Je to příběh o moskevském soudci. Lev Tolstoj byl jedním z opravdu velkých duchovních učitelů. Spousta lidí si to neuvědomuje, myslí si, že byl jenom velkým spisovatelem, ale byl daleko víc. Mnozí tvrdí, že byl avatar, mistrem. V letech 1904 a 1905 byl nejslavnějším žijícím člověkem na Zemi, když ještě nebyla televize, rádio – byl prorok, velký avatar, velký učitel, vizionář.

Takže Ivan Iljič je mladý soudce, který chodil denně z práce a do práce, dělal všechno, jak byl naprogramován na jaře svého života. Byl naprogramován na ambice, na dosahování věcí, na hromadění věcí a nenáviděl vše, co dělal.

Nejenže nenáviděl svou práci, ale také nenáviděl svou ženu, protože ona ho do této situace dostala, a on si myslel, že ona byla zodpovědná za to, že se jeho osud nenaplnil, úplně jiný osud. A konec příběhu napovídá název příběhu Smrt Ivana Iljiče. Na konci zemře.

Poslední odstavec toho krátkého příběhu vypráví o tom, jak leží a drží ruku své ženy, dívá se jí do očí a říká jí: "Co když byl celý můj život omyl?" A zemře. Bylo mi 19 let, vzal jsem si malý zápisník a zapsal si sám pro sebe poznámku: "Milý Wayne, neumírej, dokud máš svou hudba stále v sobě." Neumírejte, se svou hudbou stále v sobě.

Nosil jsem to s sebou a vlastně se to stalo součástí jiné knihy, kterou jsem napsal o mnoho let později, nazvané 10 Secrets for Success and Inner Peace (Deset tajemství pro úspěch a vnitřní mír). Napsal jsem ji pro své děti, tehdy náctileté, aby se dozvěděly o těch nejdůležitějších myšlenkách. A tato myšlenka "neumírat s hudbou v sobě" a zjištění, že člověk může … On byl soudcem. Byl velmi vážený, znáte to: ano pane, ne pane, vaše ctihodnosti a podobně.

52:01Přesto, když umíral, jeho otázka zněla: "Co když byl celý můj život omyl?" Při této otázce mě i dnes mrazí v zádech, protože bych se nikdy nemohl nikomu podívat do očí a má poslední slova by nemohla znít takto, protože můj život nebyl omyl, protože jsem zvládl udělat proměnu právě v onom okamžiku, který jsem již popsal.

Prožil jsem ten samý okamžik, tu intenzivní, překvapující, shovívavou a trvalou věc. Naprosto to stejné jsem prožíval, když jsem opouštěl svou pozici, jisté místo jako doživotně jmenovaný profesor se zaručenou prací a jistou výší příjmu a s benefity a se vším, co je s tím spojené, nic z toho není pro mě. Měl jsem další, obdobnou zkušenost, a prostě jsem od toho mohl odejít a vzít na sebe to riziko udělat to.

Opětovné spojení se silou záměru.

Kvantové okamžiky se projevují odlišnými způsoby prakticky u každého, ale to, jak se obvykle projevují, obzvláště tím, jak jsem právě popsal, že to jsou velmi intenzivní, překvapující, laskavé, shovívavé a trvalé a probíhají tam, kde člověk nachází sám sebe. V Tau by se to nazývalo přijímání, navrácení zpět k Tau, navrácení na místo, odkud jsi přišel, zatímco si žiješ tady, v nitru žiješ jako v nebi.

Lev Tolstoj o tom vlastně napsal knihu nazvanou Království Boží v nás, která pojednává o tom, jak jej mít v sobě. Nevím, jestli tolik pojednává o ponechávání jako takovém, o opětovném spojení s tím, co nazývám oblastí záměru nebo také silou záměru. Myslím, že záměr, že má kniha The Power of Intention opravdu není o tom, jak ego říká: Hodlám něco uskutečnit, a proto to udělám. Nemá to s tím nic společného. Je to opak toho. Takže oblast záměru je opravdu oblastí, ze které se všechny věci uskutečňují.

Jediné, co musíš učinit, je znovu se spojit s touto oblastí, s touto tvořivou oblastí, která určuje všechno na tomto světě, desetitisíce věcí v hmotném světě, a dostat se s tím do souladu. A to si myslím se děje ve smysluplné fázi našeho života, že se znovu spojíme s naším zdrojem, se zdrojem našeho bytí. Kastanidis hovoří o tom, že existuje souvislost mezi tebou a touto oblastí záměru, ale pro téměř všechny je to zapomenutá souvislost.

Občas zjišťujeme, panebože, je tu něco většího, něco se tady děje … potkáte správného člověka, správné věci se objevují a mám synchronický ... Carl Jung vymyslel tento pojem, synchronismus, to znamená, že jakoby spolupracuji s osudem, chtěl bych to, protože všechno prostě funguje správně a ukazují se ti správní lidé a tak podobně.

Tahle záležitost začíná opravdu ve tvém životě podněcovat a začínáš vidět, jak se to zakořeňuje v celém svém rozsahu, když opouštíš ego, protože ego je to, co většina duchovních učitelů včetně Pataňdžaliho nazývá falešné já. Ta myšlenka, že jsi tím, co máš a co děláš, co si o tobě myslí ostatní lidé, že jsi odloučen od všech ostatních a že jsi odloučen od Boha, je prostě mylná.

Je to jako bys tím žil, a právě proto se v Jungově citátu praví, že co bylo pravdou na jaře, se na podzim stává lží. A doslova žijete ve lži, snažíte se naplnit svůj osud, který byl na vás uvalen společností, správnými lidmi a tak, ale také existuje hudba, kterou jste sem přišli hrát a vy to víte.

Záměr tě vyzývá, abys hrál tu hudbu a vzal na sebe to riziko a dělal všechno, co se od tebe vyžaduje, ať už je to cokoliv, a já budu tady, abych tě provázel a usnadnil ti to. Nebude to boj. Nebude to tak složité. Právě jste si to namluvili. A o tom bude moje příští kniha, bude o našich myšlenkových pochodech, které nám brání změnit dlouhodobé myšlenkové schémata. Proč má někdo skoro celý život nadváhu? To není kvůli tomu, že by byl předurčen, aby byl tlustý.

Oni prostě uvažují odlišným způsobem a stejné je to se závislostmi nebo s tím, proč neustále do svého života vtahuješ stejný typ lidí, pro tebe nějakým způsobem špatných lidí. To jsou všechno jenom dlouho navyklá myšlenková schémata a když je zpochybníme, vidíme, že nejsou ani pravdivá. Všechna jsou lži.

Žijeme ve světě, kde je možné všechno, kde neexistují náhody. Je tu organizující inteligence, která podporuje vše v tomto vesmíru, a my žijeme jako bychom byli tou malou mikroskopickou oddělenou částečkou, která vždy musí dělat věci určitým způsobem a určitým způsobem se přizpůsobit. Nic z toho však není pravda.

Před a po proměně, anketa

Dovolte mi, abych se s vámi podělil o něco, co vám obrátí život vzhůru nohama. Je to z jednoho článku o kvantových proměnách. Muži a ženy hodnotí jinak své nejlepší osobní vlastnosti před a po kvantové změně. Byla na to provedena dlouhodobá studie, která trvala patnáct až dvacet let. Mužům položili otázku, aby vyjmenovali své nejhodnotnější osobní vlastnosti.

Před tím velkým krokem kupředu, to jest na jaře svých životů, v období ambice uváděli. muži těchto pět hodnot, těch hodnot bylo celkem patnáct, ale já tu řeknu jenom pět. První věcí, nejvýše na seznamu mužů na jaře jejich života bylo být bohatý, hromadit majetek, vydělávat peníze. Druhou byl pocit dobrodružství. Třetí byl pocit úspěchu, být schopný uspět, což je jednou z těch záležitostí ega.

Čtvrtou bylo mé osobní potěšení, prostě udělat si potěšení, opít se, zasouložit si a tak podobně. A poslední bylo být uznávaný, mít úctu druhých lidí. To je těch pět nejvyšších vlastností.

Po jedné z těch změn, například po té mé, kterou jsem již popsal, po té, co mě odvedla od alkoholu po zbytek mého života, po jedné z těchto zkušeností, ti muži hodně mluví o tom, jaké byly jejich zkušenosti a první vlastností bylo duchovno. Přičemž tato dokonce ani nebyla na seznamu těch patnácti vlastností.

Za sebe mohu říct, že vztah k Bohu, vztah k nejvyššímu je pro mě skutečně tou nejdůležitější věcí, která se dnes v mém životě odehrává. Když vysílám ve svém rozhlasovém programu, lidé volají z celého světa, vždy mluvím o tom, jak si vytvořit vztah, ani ne tak k Bohu jako k něčemu vně nás, nýbrž jako k nejvyšší části uvnitř nás, k té části, které umožnila, abychom se zde vůbec objevili. A pokud byste to nechali být, všechno by bylo v naprostém pořádku. Takže duchovno bylo na prvním místě.

Druhou vlastností byl osobní klid a mír. Muži chtěli pocit pohody, protože jsou vždy úzkostliví, ustaraní, deprimovaní a podobně. To na tom seznamu předtím ani nebylo. Třetí byla rodina, starat se o rodinu, živit svou rodinu. Čtvrtou byla vůle boží a čtvrtou byla poctivost, která opět na předchozím seznamu ani nebyla uvedena.

Takže můžete vidět, že nastal opravdový posun. Kvantová zkušenost, jaro života, byl jsi formován egem, všechny ty věci, které jsi musel dělat – hromadit, porážet, vyhrávat, být lepší, dosahovat něčeho, mít skvělou reputaci a tak dále. Nejdůležitější věcí v mém životě je můj vztah k mému duchovnu. Mohu vám říci, že když jsem se pustil do psaní knihy Uvidíte to, až tomu uvěříte, což byl pro mě ten posun, zanechal jsem tehdy psychologie, bylo to tak osvobozující psát tuto knihu.

Když čtu některé věci, které jsem napsal, je to už více než 20 let, kdy jsem tím procházel, a jsem z toho tak vzrušený a šťastný a jsem na to pyšný. Mám také radost z toho, co jsem udělal během svého ambicióznějšího období mého života. Myslím, že kniha Vaše bludy je jednou z klasických děl. Ale podle mého názoru je to jenom jako kapička toho, čím se člověk může stát.

Představte si tu proměnu, takový posun, že když se po dvaceti letech zeptáte těch samých mužů, kteří tím prošli, tak mají naprosto odlišnou sestavu hodnot a ironií toho všeho je – a já svůj život mohu dát jako příklad – že všechno, co jsem chtěl, o co jsem usiloval, co jsem vyžadoval a potřeboval, všechno mi do života přišlo ve větším a objemnějším množství.

Ale hlavní je, že k tomu nejsi připoutaný. To neznamená, že si neužíváte věcí, které byly spojené s ambicí. Mám radost z nádherných míst, kde žiju a z dobrodružství, která zažívám. Cestuji po celém světě. Zasahuji do životů lidí miliony způsoby. Píši knihy. Mám nekonečně mnoho přátel. Mám úžasnou rodinu. A všechny tyto věci. Byl jsem k těm věcem poután a pak to prostě necháš plynout. Tohle učí Tao.

Ale teď o ženách před proměnou. Ženám byla položena otázka před kvantovým okamžikem, co je tou nejdůležitější věcí v jejich životě, na jaře života člověka, života ženy. Číslo jedna byla rodina, přizpůsobit se, postarat se, být dobrou dcerou, být dobrou matkou a tak podobně. Zase, na tom není nic špatného, ale pokud prožíváš jeden z těch kvantových okamžiků, není to prostě dost. Je tu toho více, vím, že jsem tady pro více, a ať už je to cokoliv, a to se může lišit od člověka k člověku kdekoliv na světě.

Druhou věcí byl pocit nezávislosti, cítit se nezávislá. Toho si velice cenily, starat se samy o sebe. Třetím byla kariéra, získat a mít kariérní pozici. Čtvrtou bylo přizpůsobit se. A pátou byla přitažlivost, být přitažlivou. Takže to bylo pět vlastností na jaře života ženy.

Po jednom z těch kvantových okamžiků, a u žen jich existuje celá řada, jak jsem již dříve popsal, je na prvním místě osobní růst jako člověk. To je teď vlastnost číslo jedna po 15, 18 letech, osobní růst, vyvíjet se jako lidská bytost, místo abych zakrněla v nějaké roli, která mi byla vymezena.

Další byla sebeúcta, smýšlet o sobě pozitivně. To mezi těmi předchozími patnácti vlastnostmi dokonce ani nebylo. Třetím byl pocit duchovna, blízkosti Boha. Čtvrtou bylo štěstí, moje vlastní štěstí, a pátou byla velkorysost. Takže v životě člověka dojde po jednom z těchto kvantových okamžiků k velké proměně. Musíš zažít ten dramatický kvantový okamžik, aby mohlo dojít k proměně? Ne, pro někoho to může být velmi mírná záležitost, pro někoho jiného ohromný pocit.

Průběh a výsledek

Tyto kvantové proměny mohou mít velmi mnoho různých podob. Ptal jsem se lidí v obecenstvu, aby se přihlásili a dali mi příklady kvantových okamžiků jejich života. Některé byly jenom jako vnuknutí, jako by se jim něco zdálo. Probudili se ze snu a bylo to tak skutečné a tak jasné, nebo to byla synchronická událost.

Například se někdo díval na televizi a přemýšlel o něčem, když se v televizi někdo objevil, začal o tom hovořit a on přesně věděl o co jde. Další, stále se s tím setkávám ve svém rozhlasovém pořadu, slyší mě, jak o něčem s někým mluvím, slyší příběh někoho jiného a to něco nastartuje. Ale obecně ta přeměna předchází uvědomění si něčeho, což platí pro všechny.

Pokud jsi opravdu dobrý v tom, že se dokážeš ptát lidí na ně samé, můžeš z nich dostat to, že vědí, že v jejich životě je toho více. Vsadím se, že pokud se tě zeptám na natáčení filmů, vzpomeneš si, že´s možná dělal něco jiného, roznášel noviny nebo čert ví, cos vlastně vůbec dělal, a z ničeho nic jakoby tě to zasáhlo, třeba film, který´s viděl, třeba něco jiného, cokoliv, a to je to. Jsi tím posedlý, ubíráš se tím směrem a smysl se nyní stává něco jako dynamická nebo tažná síla tvého života.

Takže tvou ambicí se nyní stává naplnění tvé dharmy, naplnění tvého osudu. V mém případě na podzim života si vedu opravdu skvěle, mám spoustu uznání, nějakých třicet knih a podobně. Ale je tu část mě, která ví, že přijde něco většího. Ztratil jsem ambici? Ne, neztratil. Ztratil jsem pouto k ztotožňování se ega s ambicí. To jsem naprosto ztratil.

Ale nezlenivíš. Vlastně budeš ještě aktivnější. Budeš více zaneprázdněný a tvoje resumé bude větší. Seznam tvých úspěchů roste a roste, ale ty k nim nejsi připoutaný. Nezávisíš na nich. Už to není vůbec zapotřebí. Žiješ raději pro činnost samotnou než pro výsledek.

Výsledek je, že děláš to, co děláš, takže dostaneš vyznamenání nebo peníze nebo odměnu nějakého druhu, nebo Emmy,prostě cokoliv. Velcí herci nemyslí na to, že dostanou Oscara během toho, co hrají, tak jako Michael Jordan nemyslí na to, aby se dostal ke koši, když hraje.

Je v tom okamžiku a zdokonalil bytí v okamžiku a není k ničemu poután. A pokud se ho zeptáte, jak dělá to, co dělá, řekne, že nemá ponětí. Tak jako se mě lidé ptají, jak to dělám, když si stoupnu před lidi a mluvím k nim, bavím je a udržuji jejich pozornost, nevím, jak to mám naučit. Nedokážu to učit, stejně tak jako ty nemůžeš naučit natáčení filmů.

Svatý František otevírá dveře

Spousta lidí chce vědět o dokončení posunu ke smyslu. Hodně je o odpoutání se od věcí, o kterých sis myslel, že je rozhodně musíš mít, a na kolik se odpoutáš. Existuje jeden starý příběh, který vypráví o kotěti a staré kočce v průjezdu. Slyšel jsi ten příběh?

Kotě v průjezdu se honí za svým ocasem, jak to koťata dělávají. Stará kočka se na něj dívá a řekne: "Co děláš?", a ono odpoví: "Honím se za svým ocasem." A ona povídá: "A proč to děláš?" Ono na to: "No, právě jsem se vrátilo z filosofické školy pro kočky a tam jsme se učili, že pro kočky jsou nejdůležitější dvě věci. Tou první je štěstí a tou druhou, že štěstí se nachází na konci mého ocasu.

Takže se rozhodlo honit za ocasem a až ho jednou dohoním a chytím a budu držet věčné štěstí." Stará kočka se na něj podívala a řekla: "Víš co, já jsem nikdy neměla možnost chodit do filosofické školy jako ty. Většinu života jsem žila v průjezdech, ale je úžasné, že jsem objevila stejnou pravdu, že štěstí je pro kočky tou nejdůležitější věcí na světě a taky jsem si všimla, že je na konci mého ocasu."

A ještě řekla: "Myslím, že jediný rozdíl mezi tebou a mnou je, že jsem si všimla, že když se budu zabývat svými věcmi a věcmi, které jsou pro mě opravdu důležité, bude mě následovat všude, kam půjdu." Půjde to za tebou kamkoliv půjdeš. To je opravdu velmi silné poselství pro ty z nás, kteří vyrůstali v dominanci ega: musím dostat víc, musím se dostat před ostatní lidi, hodnotím sám sebe na základě svého úspěch, věřit, že něco může jít za vámi.

Takže pointa je a myslím si, že je to velmi důležité, když se pohybujete do smysluplné fáze svého života, kdy dojde s největší pravděpodobností k jednomu z kvantových posunů, když dostaneš to nadpřirozené poselství nebo když uslyšíš to volání, vnitřní volání, které tě probudí, ať už má jakoukoliv podobu, kdy se projeví.

Objevil jsem to před mnoha lety, přesněji před sedmi lety, kdy jsem vzal skupinku lidí do Assisi v Itálii, které je domovem svatého Františka, svatého Františka z Assisi, muže, po kterém bylo pojmenováno San Francisko, drobný muž, který žil v 13. století a zemřel ve 45 letech a byl prvním člověkem, který měl stigmata, zranění Kristova. Musel si poslední dva roky svého života každou noc ovazovat své ruce a nohy.

Napsal jsem celou knihu založenou na té slavné modlitbě svatého Františka, která zní: Pane, učiň ze mne nástroj svého pokoje, abych přinášel odpuštění, kde je urážka, víru, kde je pochybnost, naději, kde je zoufalství, světlo, kde vládne tma. Jinými slovy: kdekoliv je něco, co je špatné, co funguje na špatné úrovni, nechej mě do toho vnést vyšší energii. A říká, že ve své modlitbě volá po klidu a míru.

Nežádal Boha: "Dej mi prosím klid, já žádný nemám. Dodej mi klidu a mír." Řekl: "Učiň ze mne nástroj Tvého míru.“ Jinými slovy, nechť jsem jako Ty, nechť smýšlím jako Bůh. A o tom to opravdu je, myslet jako Bůh. To byla slavná Einsteinova připomínka, když se ho ptali na kvantovou fyziku, řekl, že to jsou všechno jenom detaily, že jediné, co chce vědět, je jak přemýšlí Bůh. Je zajímavé, jak Zdroj, tato vše tvořící energie, jak funguje. Jak myslí? Co dělá, co nabízí?

Takže jsem byl v Assisi a vzal tam s sebou skupinku lidí, asi třicet nebo čtyřicet lidí na „zájezd“ po duchovních místech v Evropy. Jeli jsme do Říma. Jeli jsme do Lurd. A nakonec jsme skončili v Assisi. A na tom výletě se stalo něco velice kouzelného. Psal jsem knihu Každý problém má své duchovní řešení. Noc předtím jsem přednášel o svatém Františkovi. Četl jsem román Nikose Kazantzakise o životě svatého Františka.

Velmi intenzivně jsem v tom byl zapojen, zejména v té modlitbě a je to pouze technika, protože tvrdím, že modlitba není ve skutečnosti motliba. Je to jenom technika. Jinými slovy: pokud můžeš věci vidět jako energii, a pokud můžeš vidět nižší energii jako nenávist, zlobu, hořkost, strach, trápení, úzkost a vyšší energii jako lásku, laskavost, úslužnost, klid, radost a tak, pokud to takto můžeš vidět, a jediné, co tvrdí, že pokud přineseš světlo do temné místnosti, pokud jsi v temné místnosti a chceš do ní přinést světlo, nemusíš temnotu varovat nebo tak. Prostě přineseš vyšší energii, přineseš světlo do přítomnosti temnoty. A nejenom se zbavíš temnoty, ale ty temnotu proměníš ve světlo. Doslova ji přeměníš.

Takže vyšší energie tváří v tvář nižší energii, celkově, fyzika a kvantová fyzika a tak dál, vyšší energie nižší energii pozvedne. NIžší energie nikdy nemůže stáhnout vyšší energii. Velcí duchovní mistři, například Ježíš, když vstoupil vesnice, pouhá jeho přítomnost ve vesnici zvedla vědomí všech vesničanů.

Když Matka Tereza vstoupila do místnosti, všichni cítil její přítomnost, protože žila mnohem, mnohem pozitivnější, klidnější, krásnější život, více si uvědomovala Boha, pokud byste byli taoistického zaměření. A když se setkáš s takovými lidmi, kteří se pohybují v těchto sférách vysoké energie, protože jsou spojeni s nebo napojeni na, jak říkám, Boží vědomí, cítíš se jinak, než když jsi v místnosti s někým jiným, kdo má velmi nízkou energii, kdo je velmi rozhněvaný, kdo je pomstychtivý, kdo neumí odpouštět a podobně. Staneš se člověkem, který působí na lidi negativním způsobem.

Předtím, než jsem jel do Assisi, jsem měl problém s pravým kolenem a byl jsem za několika doktory, několika ortopedy, a moje žena mi naříkala, ať s tím něco udělám, protože jsem musel nosit ortézu všude, kam jsem šel. Dělali mi magnetickou rezonanci a řekli mi, že to koleno budou muset nahradit, že kost dře o kost, což bylo způsobeno dlouhými roky běhání, téměř třicet let běhání a hraní tenisu a turnajů a to si prostě vybralo svou daň a já jsem měl dostat kolenní náhradu. Ale mně se ta myšlenka nelíbila, že mě uspí a pak mi rozlomí nohu vejpůl a dají tam něco doprostřed, ale více jsem o tom nepřemýšlel. Moc se mi do toho nechtělo.

A tak jsem jel do Assisi a psal jsem tam a četl a jeli jsme na jedno místo v San Damiano, které se nachází asi 18 kilometrů od Assisi. Na tom místě působila sestra Klára, Marie Klára, která byla první ženou v řadách františkánů. Byla to mladá žena, která byla unesena všemi myšlenkami svatého Františka a chtěla to šířit a učit svět míru, lásce a laskavosti a všem těmto věcem.

Jeli jsme navštívit místo, kde zemřela, což bylo ve třetím poschodí toho hradu. Přicházeli jsme k tomu starému klášteru, který byl postaven v sedmém století, takže všechno bylo z kamene. Nebyly tam výtahy, ale točité schodiště, které končilo v třetím patře, kde byla ložnice svaté Kláry, kde se ta krásná mladá duše modlila a pracovala.

A na tom výletě se mnou byl mladý muž, jmenoval se John a měl mozkovou obrnu a na obou nohách nosil vzpěry. Měřil kolem 190 centimetrů a každá z těch vzpěr vážila po 12 kilech, jedna na pravé noze, druhá na levé noze. Začali jsme stoupat po schodech a on musel vždycky jednu nohu nadzvednout a položit na schod a potom druhou nohu, jeden schod po druhém, ale musel být schopen si na tu nohu dosáhnout, aby to tak mohl provést.

Schody se směrem nahoru stále více zužovaly až do místa, kam ses vešel pouze se svým tělem, a on nemohl pohnout nohou ani doleva, ani doprava, nemohl jít už ani zpátky dolů. Představ si jít dolů po schodech se vzpěrami, není tohle prostě možné.

John mi řekl: "Wayne, už nemůžu dál, nemohu pohnout nohama a nemůžu jít zpátky dolů. Co budeme dělat?" A bez rozmyslu, beze všeho, jsem mu řekl: "Johne, tak se mě chytni rukama kolem krku a já tě ponesu, zbytek schodů tě vynesu." Byly tam tři poschodí a my jsme vyšli pouze do jednoho nebo jednoho a půl.

Začali jsme stoupat a po asi sedmi nebo osmi schodech, co jsem ho měl na zádech, v té době mi bylo 60 let, mi začaly podlamovat nohy, to pravé koleno a já jsem na něj nemohl vůbec přenést váhu. Nikdy jsem nikam bez ortézy nechodil, když jsem běhal nebo hrál tenis nebo dělal něco jiného. Ten den jsem ji ale neměl. A najednou mi noha začala selhávat, s ním na zádech.

Živě jsem si představil, jak se všichni řítíme od shora jeden na druhého, bylo tam možná sto lidí v řadě, aby se dostali na to místo, a jak hlavní titulky ve zprávách v Assisi píšou: Duchovní učitel z Ameriky zavalen hromadou lidí.

Potom jsem si uvědomil, že nemám svou ortézu a pomyslel jsem si, Bože, co se stane, a ve zlomku vteřiny jsem měl vizi svatého Františka, viděl jsem malého muže, jehož život jsem do hloubky studoval a Assisi jsem navštívil, abych ho mohl studovat ještě více a chodit po stejných místech, po kterých chodil a léčil. Bylo to pro mě velmi vzrušující období. Byl jsem tam několikrát.

A v tom okamžiku, kdy už jsem se hroutil, pozvednul své ruce a řekl něco a do dnešního dne si nemohu vzpomenout na ta slova, můžeš chodit nebo můžeš stát, je to v pořádku nebo budeš v pořádku. Já jsem se pozvedl a v tom momentě jsem opět ucítil růže, přímo na tom schodišti, byla to ta květinová esence. A jak jsem měl namále před upadnutím dokázal jsem se postavit a moje noha byla úplně … no opět fungovala a měl jsem příval energie, jaký jsem doposud ve svém životě nikdy nepoznal.

Takto jsem s ním stoupal po schodech a najednou jsem začal schody vybíhat s tímto asi stokilovým chlapíkem na zádech. Vyběhl jsem až nahoru, nabitý energií, skoro jako kdybych létal. Dostal jsem se nahoru, moje žena tam stála a všichni ostatní lidé říkali, co se to se mnou stalo? Co tady utíkáš s Johnem na zádech, jak to vůbec můžeš dělat? Každý sotva popadal dech. Řekl jsem, že se mi dole přihodilo něco zvláštního.

Šel jsem k balkonu, sepjal ruce a děkoval jsem – někdo to vyfotil, já jsem ani nevnímal, že tam byl fotograf, a jediné, co jsem dělal, bylo děkování. Ten obrázek je na přebalu knihy Každý problém má své duchovní řešení. To je první část toho příběhu.

To se stalo v roce 2000. Šest nebo sedm let přemýšlel, proč se moje noha úplně uzdravila. Nikdy jsem od té doby už neměl ortézu. Chvílemi jsem do ní dostával men